Submisivita a dominance ve vztahu

Jsou oblasti se kterými se seznamuje každá lidská bytost. Jednou z ní je i oblast dominance a submisivity. Přikládám ukázku z knihy František vydané v listopadu 2022.

LUCIE

Měla ho přivázaného k okrajům postele. Jeho nadržený penis o něm vypovídal vše podstatné. Tuhle situaci znala a zvláštním způsobem ji vzrušovala.  

Staré zvířecí pudy. 

Stála vedle postele a její vzrušení se prolínalo s pocitem moci. Spíš než detaily jeho těla vnímala, jako by se dobíjely její pomyslné baterky. Cítila se neskutečně živě, duchapřítomně, prostě živě. Možná v tom byl závan božství. Věděla, že to není zcela přesné, ale jistou božskost v sobě vnímala.

“Vypadáš jako bohyně” řekl muž přivázaný k posteli. 

Dýchala pravidelně, hluboce s pocitem moci a radosti. 

Věděla, že jenom to, jak se na ni dívá, ho k ní přivádí přivádí blíž a blíž. Měla na sobě lehounkou košilku. Jako Chytrá Horákyně, nebyla nahá, nebyla oblečená. Byla ženou, mocnou a tajemnou. Lakšmí i Kálí. Mohla ho potěšit i zničit.

Přisedla k jeho posteli a zatímco se on instinktivně pokoušel vyjít svými ústy vstříc jejím ňadrům, ona mu něžně podepřela hlavu, sklonila se blíž, aby jej s laskavostí velkovévodkyně políbila. Pak přivoněla k dekorační taftové stuze a jemně jí obtočila kolem penisu. Teď by ji znova a znova mohl opakovat, jakou je bohyní!

“Víš co znamená mé jméno?” zeptala se přivázaného vzrušeného muže.

“Bohyně …” odpověděl.

Nenechala jej více rozvádět jeho vlastní představy. Nepřála si, aby ji unikl. Namísto toho mu vstoupila do snění a jednoduše vyslovila své pravé jméno: “Lucie.”

“Znáš tu báji o Luciferovi?” začala delší povídání, aniž by očekávala přerušení. 

“Víš, že to byl jeden z nejlepších andělů? Byl a už není. Já jsem Lucie. Lucie noci upije. Lucie je ta, která přináší světlo. S Luciferem to bylo to samé. Dával světlo, dával naději, něco jako řecký Prométheus. Dal lidem světlo a draze za to zaplatil. Zatímco Prométheus byl za svůj čin, za svoji slabost pro lidské pokolení, potrestán věčným mučením, kdy mu vždy za svítání orel trhal játra. Játra mu do druhého dne dorostly, aby mu byly každého rána znova a znova trhána. Lidé na jeho památku utrpení nosí aspoň prstýnky. Lucifer byl také takový dobroděj. Bohu bral, lidem dával. Jeho potrestání bylo rafinovanější a trvalejší. Za svoji přízeň lidem byl z velebeného anděla přeměněn na bytost smradlavou, špinavou. Místo na nebesích, mu bylo přiděleno místo v podzemí. Dnes, stejně jako po všechna staletí, lidé tímto dobrodincem straší své děti. Jeden by zaplakal nad takovou nespravedlností. Místo vděku věčný strach.

Nevím, jak se jmenuješ ty a není to podstatné. Já jsem Lucie. Ty říkáš, bohyně.”

Stuhu na penise přitáhla blíž k sobě a řekla: “Možná máš pravdu”. Vzápětí ji povolila a jemně přejela penis svými prsty. 

“Hezký kousek”, dodala spíš sama pro sebe. 

“Někdy mám pocit”, pokračovala ve své zpovědi, “že muži nám nejvíc naslouchají, když si u toho hrajeme s jejich penisem. Nevím to jistě, ale vypadá to tak.”

Dál se ho jemně dotýkala a stuhou dovazovala. Penis bobtnal a růžověl. Fetiš s předměty. Moc ovládat druhé. Položila si hlavu na jeho hruď. Prsty jakoby generovala životadárné proudy. Otevírala jeho brány sexuální energie a plnila jimi místnost, tedy svět, ve kterém se právě nalézali. Bylo to, jako plnit balón horkým vzduchem. Krůček po krůčku. Dech po dechu. Asi to má blízko k lásce. Člověk i věci v jeho blízkosti se zdají být rozkolísány mezi lehkostí a tíží. Svět je víc rozvibrován a rozžhaven. 

Kolik vzduchu se vejde do balónu, než praskne? Nebyli v balónu. Ona byla Lucie a on její muž se zajímavým příběhem. Ten však necháme zatím stranou. Jejich dechy se synchronizovaly. Nádech a výdech ve stejném rytmu. Rezonance vyšších pater bytí. Štěstí a důvěrnosti. Víra ve svět toho druhého. Těžké je přerušit hluboký pocit štěstí, ale jsme jenom lidé a neumíme zůstat v tomto stavu. Proto s povzdechem načala Lucie další povídání.

“Je mi fajn. Moc fajn. Předu si tu jako kočka. Slyšíš to, ty moje myšičko?”

“Myslíš si, že jsem tvou paní, tvojí bohyní.”

“Když jsem byla malá, snila jsem při pohádkách. Chtěla jsem být princeznou a představovala si, jak jsem zachraňována. Možná ti to přijde hloupé, ale již v mateřské školce jsem asi zažívala své první orgasmy. Vždycky, když jsme si museli kolem poledne lehnout, tak jsem se dřívkem od nanuku dráždila. Vím, že to bylo příjemné. Nějak jsem tušila, že o tom nesmím nikomu říkat.”

Kolem mé puberty jsem odešla na internát při střední škole. Asi se budeš divit, ale zjistila jsem, že mě vzrušuje drsné zacházení od mužů. To není přesné. Spíš, že mi nevadí a něco mě na tom vzrušuje. Ve školce jsem věděla, že o dřívku nesmím mluvit, na střední škole jsem si myslela, že jsem někde uvnitř vadná. Že by mě hrubiáni neměli vzrušovat. Nikdy bych to tehdy nepřiznala, ale kdo by uměl číst řeč mého těla, určitě by to poznal. Při řečech, narážkách, jsem byla okamžitě živější. Při popisu milostné scény, kde si dávají polibky, tak to bylo fajn, ale když jsem tam zaslechla, jak ji třeba proti její vůli zatáhl do sena, tak jsem ožila. Probudila jsem se. Ožila.

Můj první kluk a vlastně i druhý byli trochu drsnější, ale nic víc. Rozumíš mi? Nic víc. Žádné svazování, žádné faktické násilí. Spíš burani. Dnes vím, že ve skutečnosti mysleli jen na sebe, ale mě aspoň ta jejich póza vzrušovala. Bylo z nich cítit mužské ego, taková ta spermie, která se prosadí. Ale něco tomu chybělo. Nebylo to špatný, ale myslela jsem si, že abych prožila ten hledaný vulkán orgasmu, musí přijít něco více. Něžný polibek to nebyl. A sex s buranem taky ne.

Prožila jsem trocha drsného sexu a pak, jako když ti někdo otevře dveře do ložnice, kde se zrovna miluješ. Taková trapnost situace. Kousek před orgasmem a nic. Možná, kdyby se alespoň na chvíli vrátili a dali mi facku, přidusili mě svýma rukama, ale ono nic. Ke štěstí mi chyběl jenom kousek, který jsem s těmito muži neuměla překlenout. Tak jsem byla sarkastická a vztah nemohl dlouho vydržet. Volala jsem o pomoc, ale neříkala, co chci. Toužila jsem po něčem víc. V pohádkách se princezna zachrání, ale já chtěla ještě něco víc. Jako bych balancovala mezi dvěma životy. Mezi dobrem a zlem. Jeden německý filosof dospěl k názoru, že člověk je zvláštní tvor mezi zvířetem a Bohem. Vychází ze zvířecí říše a je druhem zvířete, nicméně se upíná k Bohu, povznáší se a tak se stává nevyrovnaným tvorem, člověkem. 

Nestačilo mi jenom drsné zacházení. Hledal jsem u mužů zvíře i Boha. A oboje naráz. Je uvolňující stát se na chvíli zvířetem, žrát jako zvíře, pářit se jako zvíře, projevovat se jako zvíře.”

“Jsi tu přivázaný jako pes. Takže mi asi rozumíš. Kde je tvá důstojnost? Dobrovolně sis kleknul. A já ti rozumím. A mohu tě ovládat.”

Poněkud se nadzvedla od svého svázaného muže. Nechala ho očima spočinout na svých chytrých ňadrech, napůl zahalených, více vyzývajících. 

“Před chvílí jsi mi říkal, že jsem bohyně. Šálí tě zrak? Ztratil jsi rozum? Vidíš v polonahé ženě, jen to boží?”

“Jsem stejně zvířetem jako ty.”

Mlčel a pozorně ji poslouchal. Taftový pásek jej držel u země. Přesto stál penis v pozoru. Zvířecí chtíč se pral se studem. Prý se rozumně nelze milovat. Zdá se, že milovat se dá jakkoliv. 

Vrátila se k jeho penisu. Sundala si prstýnek. Schovávala jej v jeho záhybech. Protlačovala, pozorovala, bavila se a plnila místnost novým fluidem na rozptýlení předchozí trapnosti. Trapnost přemýšlet, kde chceme žít. Tvrdá erekce. Něžné, zvídavé, drsné pohyby. Spousta podnětů. Chtíč. Balancování mezi slastí a bolestí. Mezi tím nahoře a dole. Mezi fantazií a jednoduchostí. Mezi mocí a bezmocí. V typickém stavu lidství. 

Pak se vrátila ke svým myšlenkám. 

“Když jsem vystřízlivěla z prvních dvou kluků, obrátila jsem se na surový sex. Když tě muž chce, zlepšuje se tvoje nálada. Jenže čím víc jsem se poddávala mužům, co mě chtěli, tím měně jsem si připadala jako bohyně.

Až  mi to jednou došlo. Mačkal mi prsa a já jen tak z čiré recese mu řekla, ať toho nechá, nebo mu pomačkám kulky. Překvapilo mě, když s tím souhlasil. Překvapilo mě, že mou agresi označoval za božskou. Překvapilo mě, že se mohu chovat jako zvíře a být oslovována bohyní. Dodnes mě překvapuje, jak ten svět funguje. Jak složitě hledáme svoji rovnováhu.”

Po chvilce pokračovala: “Už chápeš?”

“Raději bych tě odvázala a položila se k tvým nohám. Přijala tvé semeno s vděčností poddané, ale protože nemám záruku, že zůstanu tvou bohyní, občas se navracím ke své zvířecí podobě. Je mi tak líp.

Když tě přivážu jsem zvířetem, které tě může rozsápat. To zvířata dělají. Žádný vlk nepřemýšlí, když rdousí mladé jehně. A to si piš, že mu je dobře, když líže jeho první krev.”