Alexandr Tóth Alexandr Tóth
hodnocení článku:
100 %


Špatně pochopená trpělivost není pokorou, ale pasivitou

21. 1. 2020

Snad už 1.000x jsem slyšel tyto věty v různých obměnách: „Čekám na toho pravého, jsem trpělivá. Až přijde ten správný čas, on se objeví.“ A nějak těm ženám vůbec nepřišlo divné, že čekají několik let. Nevím, jak vám, ale mě čekání na partnera, které je delší než 1 rok přijde divné. Stejně tak to samozřejmě platí i pro muže čekající na svou božskou ženu ve všech rovinách „pomilováníhodnou“. Často se tvrdí, že ta tělesná rovina je a měla by být u duchovních lidí až ta úplně poslední. Dodnes jsem nepochopil proč. Je to oddělování kusu od celku. Žena či muž by měli být tělesně (fyzicky), mentálně, emocionálně a spirituálně vyrovnaní. Žádná složka by neměla převažovat a neměla by ani být zvýhodňována, jinak se opět vytváří nějaký typ disharmonie.

Duševně zdravý člověk potřebuje po rozchodu na vyrovnání se se ztrátou či žalem nejméně 2 měsíce a maximálně 6–12 měsíců (maximální doba je individuální, proto má rozsah). Co je však delší doba než 1 rok se obecně považuje za patologický projev. Výjimku tvoří vědomé rozhodnutí žít v celibátu.

Rúmí napsal: „Trpělivost neznamená sedět a čekat, je to schopnost předvídat …“

V životě to znamená, že víte, jaký výsledek přijde. Např.: zasadíte semínko a podle jeho typu s pokorou a trpělivostí čekáte, až Vám vyroste květina nebo se narodí dítě. Já z té puberty snad nikdy nevyrostu.

Zaujal vás článek?    


Související metody

Názory a hodnocení

Lucy 23. 1. 2020
 

:-) je to přesně tak!


velmi dobré


dobré


neutrální


slabé


velmi slabé


Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím